My movies

Wednesday, October 31, 2007

"Návrat ztraceného syna"

Rozepsáno 31.10.2007, pokračování 22.11.2007

Tak zas po delší době přispěju na svůj "velice navštěvovaný" blog nějakým "moudrem"... Je to jen díky tomu, že mám hodinku čas do jedný schůzky... :)
Nejprve se vrátím ke Stvořeni pro lásku, kterým jsem se na několik měsíců s blogem loučil... Viděl jsem to znovu před týdnem a změnil jsem svůj názor, konec mě na druhý pokus nerušil, dokonce se mi i celkem líbil, takže jsem přehodnotil na 5*... Do top 10 to sice není, ale někde těsně za ní, kde je dalších 15 - 20 filmů ano.

Pokud jde o další filmy, viděl jsem jich od té doby něco málo přes 100, takže je samozřejmě nebudu zmiňovat všechny, ale budu se soustředit jen na podařené a vzhledem k refenrencím překvapivě nepodařené...

Černá kočka, bílý kocour - Emir Kusturica

Tenhle film jsem si užil... Je plný skvělého lidového humoru a vzhledem k tomu, že jsem prakticky nic jinýho jugoslávskýho neviděl, byl pro mě velice zvláštní a jedinečnej... Když už bych to měl k něčemu přirovnat, tak k nejlepším Menzelovejm filmům. Samozřejmě se odlišujou, což je vzhledem k mentalitě národů logický, ale určitá laskavost a vykreslení "životů obyčejnejch lidiček" mi přišlo krapet podobný... Je to na 4, i když tam šanci na 5 vidím...

Donnie Darko - Richard Kelly

Jedno ze zklamání... Tolik opěvovanej film, označovanej za "kultovní" (to mě mělo varovat, spousta "kultovních" filmů na mě působí dost špatně) mě moc nezaujal, i když vyloženej průser to není, ale vzhledem k očekáváním je to slabota... Zase příběh propletenej, složitej, nejasnej, zašmodrchanej, prostě splňující veškerá, těžko popsatelná kritéria skupiny filmů, kterou označuji nálepkou "haluz filmy", a který mi neseděj a který na mě působěj dojmem nemohoucnosti autorů schovávané za "nejednoznačnost"... 3* z milosti, hodně jsem uvažoval o 2...


Krzyzstof Kieslowski

Tenhle pan režisér je pro mě velkým objevem, sice už jsem ho znal díky Dvojímu životu Veroniky a Třem barvám, které běžely v televizi před pár lety, ale až teď jsem se utvrdil v tom, že je výjimečným filmařem... Díky Levným knihám jsem se dostal k filmům Krátký film o zabíjení, Bez konce, Náhoda a hlavně ke Krátkému filmu o lásce, který mě okouzlil natolik, že už je v top 10, a ve kterém jsem našel Grazynu Szapolowskou...

Pro všechny filmy pana Kieslowského je společná úžasná vizuální a hudební stránka, díky níž mají tyto filmy velice specifickou a krásnou atmosféru. Navíc jsou jeho snímky zajímavé i příběhově a myšlenkově, takže když to sedne jako u Krátkého filmu o lásce, není co řešit...

Sam Peckinpah

Tak tenhle pan režisér je opakem mistra Kieslowského... Viděl jsem jeho Strašáky a Pata Garreta a Billy the Kida a celkem mě otrávil. V Patoj Garretoj je pár pěknejch míst a ten film není špatnej, celkem slušnej průměr, ale Strašáci mě dost štvali. Celý mi to přišlo uměle vykonstruovaný - město plný divnejch lidí, charakterově všichni přesně nalinkovaný až na Hoffmana. Snaha za každou cenu budovat napětí, prostě chvílema mě to vyloženě sralo... Tenhle pán nebude rozhodně mým oblíbencem.

Přednosta - Thomas McCarthy

Milej malej filmek o přátelství lidí, který to nemaj v životě lehký. Moc pěkně se na to dívalo a kdyby takhle podobně vypadaly všechny nezávislý filmy, rozhodně by to navadilo...

Letní filmová škola

Kromě filmů v televizi a na DVD jsem strávil hodně času v kině, či něčem, co se kinu podobalo... Strávil jsem v Hradišti 5 dní a bylo to fajn... Pokud jde o filmy, bylo tam celkem dost moc pěknejch filmů, ale nic, co by mě ohromilo... Z těch dobrejch filmů například - Černý Petr, Kavkazský zajatec, Dny čekání, Příběh Alvina Straighta, Lety ve snu a ve skutečnosti a samozřejmě Once, ve kterém hrají dva muzikanti, které mám velmi rád - Glen Hansard a Markéta Irglová.

Zpívající detektiv - Keith Gordon

Tenhle film je hodně zvláštní - v tom nejlepším slova smyslu. Mísí se v něm několik žánrů a na první pohled vypadá velice složitě, dalo by se i říci, že téměř naplňuje veškeré předpoklady k zařazení do škatulky "haluz filmy". Ale odlišuje se od nich tím, že složitost je pouze zdánlivá a mísení žánrů není samoúčelné, vše směřuje k jednomu cíli, a když člověk dává jenom trochu pozor, všechno to podivné do sebe krásně zapadne. Toto "zapadnutí" pak s sebou přináší určitou výpověď, pointu či porozumění nebo jak to nazvat a to je na tomhle filmu krásné.

Krom samého obsahu přispívá ke kvalitě i herecké obsazení - Robert Downey Jr. i Robin Wright Penn, kteří hrají hlavní role, patří k mým oblíbencům stejně jako Adrien Brody v menší vedlejší roličce. Když k tomu přidáte Mela Gibsona ve velice netradiční a povedené roli, máte celkem zajímavou a nadprůměrnou skupinku herců.

Léto s Monikou - Ingmar Bergman

Samozřejmě si nemůžu odpustit zmínku o mém největším oblíbenci. Bohužel v tomto případě nebude příliš lichotivá. Z toho, co jsem od Bergmana viděl, je Léto s Monikou jednoznačně nejslabší. Působilo na mě, jako by ještě Bergman nenašel svou parketu, jednoduše to vypadá jako každej druhej černobílej film svojí doby, tedy velice průměrně.

Září - Woody Allen

Moc pěknej film, kterej na mě působil jako lehká obdoba Bergmanovy Podzimní sonáty a musím podotknout, že lepší než "předloha". Ve srovnání s Podzimní sonátou má větší náboj, Allen nepředstavuje jednotlivé postavy jako Bergman, ale vlítne do toho po hlavě, takže nezažíváte pomalejší rozjezd a mírnou nudu. Filmu prospívá i větší množství postav a skvělá jazzová hudba.

Mia Farrow, která se mi jinak vůbec nelíbi vypadá v jednom záběru krásně, nevím jak to Woody udělal. Každopádně s každým dalším jeho filmem se utvrzuju, že umí točit a těším se, až se ke mně dostane nějakej jeho 5* film.


Ztraceno v překladu - Sofia Coppola

O tomhle filmu jsem slyšel jen to nejlepší, takže jsem se trochu bál zklamání, ale zbytečně. Tenhle příběh dvou osamělých lidiček v cizím prostředí, kteří si k sobě najdou cestu, mě uchvátil. Vypadá to celkem obyčejně, ale je to krásné. Prostě mám pro příběhy "muž-žena - sblížení" slabost, a když jsou trochu nevšední a ještě k tomu skvěle zahrány, mám problém dát něco jiného než 5*... Takže 5*



Persona - Ingmar Bergman

A zase můj oblíbenec, tentokrát však mnohem vyšší kvality. Persona je pro mě nejsložitější film, který jsem viděl - i když už jsem ji viděl 3x, pokaždé mi u ní šrotuje mozek, a i když mám svůj výklad, v kterém se s každým dalším zhlédnutím utvrzuji, pořád si jím nejsem jist a asi ani nebudu. Ale to nevadí, ta složitost se mi líbí a je jednou ze složek, která přispívá ke kvalitě filmu. Dalšími jsou kamera - naprosto dokonalá, možná nejlepší film z hlediska vizuální stránky, herečky a samotný příběh. Persona je film, který je mimo všechny kategorie, žádný jiný stejného druhu jsem neviděl a to přispívá k její jedinečnosti. Asi nikdy ji nebudu mít tak rád jako Lesní jahody a Sedmou pečeť, které jsou laskavější a "hřejivější", ale to nic nemění na tom, že Persona je dokonalým dílem.

Střílejte na pianistu - Francois Truffaut

Truffaut je velice kvalitní režisér bez absolutně výjimečného díla, ale za to se spoustou kvalitních, a velmi mě baví. Střílejte na pianistu patří k mým nejoblíbenějším a příspívá k tomu opět "vztah". Jak již jsem psal výše, na "vztahové" filmy jsem zatížen a pokud v nich hrajou zajímavé a krásné ženy, což pro "pianistu" platí, a pokud jsou navíc tak hezky černobílé, musely by být hodně zmršeny, aby se mi nelíbily. A v tomhle případě o zmršení nelze mluvit. 4*

Cabiriiny noci - Federico Fellini

2. nejlepší Fellini, trochu podobnej nádech jako Silnice, která je úchvatná. CN jsou pěkný, ale není to úplná špička, na začátku mi dost vadil italský temperament a rozmáchlá gesta, která mi připomínala telenovely a která jsou dost typická pro hodně italských filmů, možná proto mám s Italy takový problém, obecně je nepovažuju za tak skvělé, jak se o nich mluví. Každopádně je Cabirie i přes nepřijemná gesta skvělej film a opět jsem si malinko poupravil názor na Felliniho, kterej ze začátku díky Satyriconu, Městu žen, Romě, ale třeba i Amarcordu nebyl valnej.

Real Fiction - Kim Ki-duk

Po delší pauze jsem si dal film mého dalšího oblíbence. Trochu jsem z toho měl strach, protože experimenty typu "natočím film za 200 minut" vážně nemusím a myslím, že obvykle zaváněj průserem. Kimoj se ale podařilo průseru vyvarovat a natočil film, kterej mě do sebe naprosto vtáhl svou výjimečnou atmosférou. Příběh podává tak, že se člověk dokáže absolutně vcítit do hlavní postavy, a i když je jeho jednání poněkud "zvláštní", chápete ho. 4*

Paisa - Roberto Rosselinni

Film, který jsem viděl dnes (včera) odpoledne. 6 příběhů, které vykreslují příběhy lidí za 2. SV. Všechny ty povídky vypadají zprvu velice obyčejně, ale gradují do velice silného konce s velice silnou výpovědní hodnotou. Navíc Rosselinni udržel vysoký standard všech příběhů, takže se mu nestalo, že by nějaký příběh výrazně vyčníval a jiný výrazně zaostával, jak se u obdobných projektů často stává. Přesto si neodpustím čísly zmínit, ty, které se mi líbily malinko víc, než ty ostatní - 1, 3 a 4 jsou přece jen trochu lepší a určitě to není jen tím, že ve všech hrají důležitou roli ženy a vztahy. :)

Kromě zmíněných filmů jsem viděl i některé další: Vratné láhve (moc pěkný), Snídaně u Tiffanyho (moc pěkný), Igby (slabý, přechvalovaný), Thelma a Louise (moc pěkný), Zvětšenina (průměr, přechválený), Zodiac (moc dobrý), Kupec Benátský (moc dobrý), Dannyho parťáci 3 (pěkný), něco od Kevina Smithe - k tomu někdy příště, a spousty dalších... Na odkazy dnes kašlu...

0 Comments:

Post a Comment

<< Home